Knihovník versus internet: zamyšlení o internetové bezpečnosti v knihovnách

Autor: Miloslav Linc

Anotace

Je nová doba. Doba moderních technologií, kdy se internet stává tak všudypřítomným jako samotný vzduch. Svět se řeší pomocí různých aplikací a ovládání chytrého telefonu se pro mnohé stává jednou z nejdůležitějších dovedností, bez níž si mladí lidé komunikaci už ani nedovedou představit.

Klíčová slova

internet – moderní technologie – knihovny – bezpečnost na internetu 

Úvod

Pro ty, kteří se již do této nové doby narodili, existuje i pojmenování – digital native [1]. Takový mladý člověk (zatím opravdu jsou to jenom mladí lidé, i kdybychom se sebevíc snažili, jejich schopností nikdy nedosáhneme) úplně bez problémů dokáže rozpohybovat notebook, tablet nebo jakékoliv jiné technické zařízení, i když k němu sedne poprvé. Tam, kde my se bojíme na něco kliknout, on s přehledem zvládne všechno. Takový mladý člověk ví o internetu skoro všechno. Takže k čemu by nás knihovníky a knihovnice mohl potřebovat? Bohužel svět není pouze černobílý, a jak se říká ve Spidermanovi, s velkou mocí přichází i velká odpovědnost. Anebo můžeme parafrázovat ještě starší přísloví: internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Zatímco mladí tedy dokážou s technikou zázraky, chybí jim to, co má knihovník – zkušenosti a nadhled nad informační smrští, kterou technologie každodenně zprostředkovávají.

Proč to znát? 

Knihovník se v moderní době stává nejenom znalcem knih, ale hlavně informačním pracovníkem v digitálním světě. Pokud informace nevyhledává a nezpracovává (to už mnohdy právě různé programy zvládnou i líp), je průvodcem a navigátorem. Může pomoci najít informace, ocitovat správně jejich zdroj, upozornit na úskalí bezpečnosti na internetu, při přímé práci s uživateli i naučit, jak je důležité si získané informace z internetu ověřit. A kromě toho je i nezávislým partnerem a přítelem, tudíž se mu mohou uživatelé, tak jak to dělají už roky, svěřit se svým trápením a problémy na internetu. A tak s trochou nadsázky můžeme říct, že díky tomu může zachraňovat životy. V Čechách zatím lidé na základě kyberšikany neumírají (nebo se to alespoň neví), ale studie [2] hovoří o tom, že české děti jsou jedny z nejohroženějších na internetu. Existuje ale řada případů, které rozumným chováním na síti můžeme ovlivnit k lepšímu. A to nejenom u dětí, ale i u dospělých a u seniorů! Abychom se o nich mohli více dozvědět, stačí vyhledat některou z českých webových stránek, které se této problematice věnují, např. www.bezpecnyinternet.cz , www.e-bezpeci.cz , www.seznamsebezpecne.cz , www.inhope.org/gns/home.aspx . 

Pokud v knihovnách poskytujeme připojení k internetu, pak internetová bezpečnost rozhodně nesmí chybět! A to nejen jako součást vzdělávacích programů, osvětových kampaní, ale i v přímém kontaktu se čtenáři kdykoliv a kdekoliv „tápou“. Pojetí internetové bezpečnosti je v tomto ohledu velmi široké – na jedné straně stojí případy kyberšikany, díky mobilním telefonům nyní snadno realizovatelné kdekoliv, třeba i v knihovně, na straně druhé pak „méně nebezpečné“ praktiky, jako jsou spamy (nevyžádané zprávy většinou reklamního charakteru), hoaxy (poplašné a další nesmyslné zprávy), podvodné loterie (vyhráli jste milion – když nám předem zaplatíte deset procent) a další, příklady můžete nalézt např. na stránkách www.hoax.cz . 

A také s tímto cílem si Městská pražská knihovna podala grant na Ministerstvo kultury ČR, aby mohla zrealizovat řadu praktických seminářů souvisejících právě s prostředím internetu. O jednom z nich, s názvem Knihovník versus internet, je článek, jenž právě čtete. Semináře jsou financovány z grantu VISK 2. Ve zkratce je obsahem tohoto konkrétního semináře „zastrašit i zbavit strachu“. Cílem je nabídnout knihovníkům a knihovnicím prohloubení znalostí bezpečné práce na internetu (vytvoření bezpečného hesla, ochrana osobních údajů, autorské právo a creative commons, podvodné praktiky – hoax, phishing atd., komunikace na interenetu, zejména v sociálních sítích). Seznámení se světem kyberzločinu (šikana, grooming, sexting, dětská pornografie atd.) jako základ pro lepší práci se čtenáři (zejména s dětmi, ale i se seniory). Vše doplněno příběhy ze života (pro odstrašení) a praktickými cvičeními (pro zbavení se strachu).  

Jak pomoci sobě?  

Prvním krokem, který je potřeba učinit, aby i v knihovnách byl internet bezpečnější, je nutnost začít u sebe. Nejenom proto, abychom ochránili svou knihovnu, ale abychom ochránili i sebe. Snadno pak zkušenosti nasbírané u sebe můžeme předat dál. Čím lépe budeme znát a více používat správné návyky v prostředí internetu, tím samozřejměji dokážeme poradit a pomoci všem, kteří je naopak opomíjejí. Nejzákladnější radou je – přemýšlet. Pouhým přemýšlením zabráníte drtivé většině problémů, jež by se na vás mohly sesypat. Největším nebezpečím je spěch, stres a přesvědčení, že „nám se to přece nemůže stát“. Toho využívají různé podvodné praktiky na internetu, jako je třeba phishing (získávání citlivých údajů k následnému zneužití, například číslo účtu z vás dostanou pod pohrůžkou, že do dvanácti hodin bude váš účet zrušen, když někam nekliknete a nenapíšete k tomu i své heslo) [3].  

Ochraňujte své osobní údaje (nejenom rodné číslo, ale třeba i adresu, koníčky a tak podobně) a omezte důležité informace. Nikomu nikdy nedávejte žádné ze svých hesel. Když do jednoho příspěvku na internetu napíšete adresu, v druhém si dům vyfotíte i s rozbitou brankou a ve třetím napíšete, že jedete na týden z republiky, je to otevřená pozvánka pro všechny, kteří by se k vám domů chtěli podívat a odnést si něco na památku… Stačí si vyzkoušet, co všechno se o sobě dozvíte, když zadáte do Googlu své jméno, nejen informace, ale i fotografie, na nichž vás někdo označil, mohou být pro leckoho překvapující. Částečně s tím souvisí i zveřejňování těchto citlivých údajů třetí osobou. Jedním z nejvíce odstrašujících případů je příběh dnes už pětileté Karolínky – možná jste o kauze „Karolínčino kakáníčko“ už slyšeli [4]. Karolínka určitě není jediné miminko, jehož rodič umisťuje na Facebook intimní fotografie. Ale vzhledem k tomu, že dnes je běžnou součástí přijímacího pohovoru kontrola facebookového profilu, pak musím Karolínku litovat, protože za nějakých patnáct let si manažer ve firmě bude u pohovoru prohlížet tyhle staré a velmi explicitní fotografie, na nichž je velmi detailně zobrazena výměna velmi ušpiněných plenek. Mamince pak slečna Karolína určitě nepoděkuje… Takže shrnuto – zamyslete se, pak ještě jednou a pak ještě jednou.  

To se vám osvědčí a vrátí nesčetněkrát, např. když budete připravovat prezentaci vaší knihovny. Vždy se hodí nějaká ta fotka, citát či jiný doprovodný materiál. Jenže, kde je pořád brát? Na internetu přece! Jenže, všechno není přece všech? Každý materiál někdo vytvořil a často to nebylo z důvodu, že by ho chtěl volně šířit. Sice jej nahrál na internet (a možná to ani nebyl autor sám, kdo ví?), ale třeba by nesouhlasil, abychom jeho práci použili bez jeho souhlasu nebo aspoň bez uvedení, že právě on je autorem dané fotografie, citátu apod. Když takto něco použijeme, nemusí se nic stát, nikdo přece internet „nehlídá“, ale to není tak úplně pravda. Ani první, ani druhé. Můžeme být pak nemile překvapeni, když přijde konflikt, který může vyústit v pokutu, ale také ostudu v médiích, která by nemusela být, kdybychom se „jen zeptali“. A věřte, nebo ne, knihoven, jež se do takové situace dostaly, je více než dost. A proč se učit z chyb ostatních, proč jim nepředcházet? A proto přemýšlejme pořád znovu a znovu, když využíváme internet a jeho obsah. Pomoci k nám k tomu může např. soubor pravidel a přístupných materiálů pod označením Creative Commons.[5]  

Knihovník vs. internet: případová studie s heslem 

Zkusme se podrobněji zastavit u toho nejběžnějšího problému – u bezpečného hesla. Ruku na srdce, kdo z nás používá jen jedno heslo k více účtům či jeho heslo začíná „tradičním“ 1234... Kolikrát se vám stalo, že přijde čtenář, který se registruje do vašeho systému (nebo kamkoliv jinam) s prosbou o pomoc, protože si zapomněl brýle. „A heslo mi tam dejte Ladislav – podle mého jména, ať si to snáz pamatuji.“ Knihovník je v tuto chvíli na rozcestí. Získal právě velmi citlivou informaci o svém čtenáři (pokud mluví nahlas, pak tu informaci mají i další lidé v knihovně). Právě zde je prostor pro vysvětlení toho, jak má bezpečné heslo vypadat – zásadou je větší počet znaků, použití malých a velkých písmen, číslic a speciálního znaku (závorka, zavináč, vykřičník atd.). To je obrana proti robotům – ti totiž v případě potřeby zkouší jednoduché řady a jsou velmi rychlí. Třeba heslo „knihovna“ dokáží probourat do jedné minuty. Naopak „Knihovna“ jim bude trvat tři hodiny. Pokud místo písmenka o použijeme nulu, pak heslo „Knih0vna“ bude útoku odolávat patnáct hodin. „Knih0vna!“ pak vydrží téměř rok.[6]

Jak pomáhat 

Během let v knihovně jsem se setkal s několika různými případy, kdy se znalosti internetové bezpečnosti hodily. A to nejenom u dětí, ale velmi často také u seniorů, kteří se teprve s počítačem učí zacházet, ale to nejsou jediné ohrožené skupiny… V okamžiku, kdy čtenář opustí své místo u internetu (třeba proto, aby si zatelefonoval), vyplatí se jej upozornit, aby nenechával otevřené důležité dokumenty. Během té krátké chvíle totiž může někdo nakouknout a zjistit si úplně všechno. I tady může knihovník zasáhnout jednoduchou radou.S otázkami a problémy souvisejícími se správným citováním internetových zdrojů, kyberšikanou či nevhodnými a obtěžujícími maily se setkáváme všichni, když už ne denně, tak aspoň často. Přitom nebezpečné může být cokoliv z výše uvedeného. Nejde jen o to, že nás to obtěžuje, jde také o to, že to může ublížit nám nebo našim blízkým a ta „bolest“ se navíc bude šířit po síti do celého světa. Velkým nebezpečím je právě nejen dosah „příspěvku“, ale i anonymita. A to nejen autorská, ale i určité „odosobnění“, žijeme-li ve světě internetu. Ten přece není skutečný! Ale on je! A přitom jsme to mysleli třeba dobře… Stačí si „postěžovat, ohodnotit či provokovat nebo chtít pobavit… a nepřemýšlet a problém či neštěstí je na světě. Přijít tak můžeme o přátele, práci i dobré jméno.   

Závěrem  

Tento článek by mohl být desetkrát i stokrát delší. Protože knihovník je informační pracovník, určitě nebude mít problém si potřebné informace dohledat. Důležité je ale vědět jedno – internetová bezpečnost do knihoven patří. Knihovníci by ji měli ovládat. A knihovníci by měli být hlavně schopní tyhle vědomosti předávat dál.Není třeba se bát toho, že děti vědí víc. Vědí – ale jen v určité oblasti. Jsou schopní vytvořit superbezpečné heslo na Facebook, ale vzápětí tam napsat nejenom svoje telefonní číslo a adresu, ale vyfotit se nahoře bez a následně si přidat do přátel rodiče či učitele. Jenže rodič většinou není tím nejhorším, co můžete na internetu potkat (i když se to tak na první pohled nemusí zdát). Zkuste se např. podívat na video „Moje máma je na Facebooku“ [7]. Nebojte se proto internetové bezpečnosti. V duelu knihovník vs. internet totiž mohou knihovníci celkem snadno zvítězit! Ale musí to vědět. 

ZDROJE

Vytisknout stránku          Tweet