.jpg)
O pořadech
Malé divadlo hudby připravuje již léta obyvatelům Brna i náhodným návštěvníkům kulturní vyžití na kvalitní úrovni. Milovníkům hudby zprostředkovává kontakt s předními osobnostmi brněnského hudebního života, kvalitními interprety, čerstvě vycházejícími umělci a začínajícími přednášejícími, kteří prezentují někdy velmi překvapivé objevy. Setkání často přinášejí nevšední umělecké zážitky a uspokojení z nových poznatků.
Za velké návštěvnosti a spokojenosti všech zúčastněných se v rámci Malého divadla konala řada přednášek, na nichž vystoupili brněnští muzikologové, ale i jiné významné osobnosti. Za všechny připomeňme Miloše Štědroně, Rudolfa Pečmana, Věru Heřmanovou, Jaroslava Šťastného a další, s přednáškami od francouzských trubadúrů, přes Monteverdiho, Bacha a Beethovena, Mozarta a Myslivečka, přes Richarda Strausse až po minimalisty Philipa Glasse, Steva Reicha i českého Víta Zouhara. Jazzový houslista Jan Beránek veřejnost seznámil s klasickým jazzem a jeho alternativami. Nechyběla ani etnická hudba. Byla představena Židovská hudba v Terezíně, alikvótní zpěvy primitivních národů či hudba Lužických Srbů.Na četných koncertech dostali příležitost mladí umělci z řad studentů konzervatoře a JAMU. Vedle nich zde byly ke slyšení i hudební skupiny Czaldy-Waldy kvartet, jazzově smyčcový indigo kvartet, soubor filosofické fakulty kaMUFFláž, skupina Bezobratři, skladatel a klavírní improvizátor Zdeněk Král, kytarista Jan Čižmář, Jiří Smrž a Joseman, zpěvačka Míša Nosková a řada dalších.
Z historie
Instituce vznikla již v 60. letech 20. století. Působila na půdě Moravského muzea a nesla název Malé divadlo hudby a poezie. Dramaturgickou cestu udali jednotlivci i soubory ve snaze prezentovat současnou tvorbu svou i skladby domácích a zahraničních kolegů, které úplně nespadaly do kulturního ideologického programu státu. Vznikla tak možnost částečně prolomit umělecké embargo a vytvořit svobodné, uvolněné prostředí, umožňující setkávání podobně smýšlejících lidí.
Název spojující hudbu s poezií nebyl náhodný. Skutečně se tu nepředstavovala jen hudba. Šlo o jakousi syntézu hudby, poezie, ale i výtvarného a divadelního umění. Vedle pořadů zaměřených na jednu složku se v programu objevovaly také propojené pořady, kombinující např. výtvarné umění a hudbu (grafické partitury Anestise Logothetise či příspěvky Jiřího Valocha), hudbu a divadelní umění (projekt Aloise Piňose a Josefa Berga Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě, happeningy Miloše Štědroně a Arnošta Parsche), Divadlo Husa na provázku zde uvedlo premiéru inscenace Smrt (Baudelairova báseň v režii Evy Tálské s hudbou Miloše Štědroně) aj. Poezie se prezentovala také samostatně. Zněly tu básně Banjamina Prétera v překladu Pavla Řezníčka, svou tvorbu zde přednesli Joža Mrázek-Hořický, Jan Novák, ke slyšení byly také veršíky Franty Kocourka.
Hudba přesto nad ostatními kulturními oblastmi dominovala. Hlavním cílem byla zejména produkce nové a experimentální tvorby. O její interpretaci se nejčastěji starala dvojice Due Boemi di Praga (J. Horák a E. Kovárnová), často provádějící premiéry českých a slovenských skladatelů. Několikrát vystoupil německý pianista Peter Roggerkamp z Hamburku, který uváděl i českou tvorbu (A. Piňos, J. Klusák) a také tu zazněl recitál německé experimentálně orientované tvorby 60. let, za účasti jednoho z představovaných skladatelů, Norberta Linkeho. Díky bohatému archívu své domovské základny byl zajištěn přístup k notovému materiálu i starým autografům, které byly využívány k živé reprodukci. Stranou nezůstala ani hudba nonartificiální. V rámci začínajícího zájmu o rockovou hudbu vznikl cyklus pořadů nazvaný beat club, v němž byly mimo jiné představeny rockové opery jako Tommy, Hair, Wizzard of Ozz, Jesus Christ Superstar aj. O informace a novinky z oblasti jazzové hudby se staral houslista Jan Beránek, který obecenstvo systematicky seznamoval se soudobým děním na světových scénách. Po pádu komunismu a ukončení informační blokády se situace změnila. Skladatelé mohli své myšlenky vyjadřovat otevřeně a veřejně. Instituce tak ztratila ve své podstatě smysl. K tomu se vyskytly problémy s vlastnictvím budovy na Smetanově ulici, které jen uspíšily zánik Malého divadla hudby v první fázi jeho existence.
Po dvouleté přestávce, zakončené roku 1997 začalo divadlo fungovat znovu, tentokráte pod hlavičkou Knihovny Jiřího Mahena. Podstata a smysl se změnily, ale náplň zůstala. Myšlenkou bylo dopřát i lidem mimo akademickou půdu kvalitní informace a také setkání s novými hudebními nahrávkami i „živými“ interprety. Z čítárny knihovny na Kobližné ulici se pořady během dvou let přesunuly do reprezentativní budovy Kleinova paláce. V současné době má Malé divadlo hudby dvě působiště. Kromě Kleinova paláce je k dispozici také technicky vybavená klubovna ve Schrattenbachově paláci na Kobližné ulici používaná zejména pro přednášky, které se konají někdy i čtyřikrát do měsíce. Tematika se neustále rozšiřuje. Kromě již zavedených účinkujících můžete v programech Malého divadla hudby spatřit i nové tváře. Rádi bychom uvítali nové tváře i mezi návštěvníky našich akcí, z nichž si jistě každý vybere.
.png){kind=logo}
