Válka v literatuře pro děti a mládež

Autor: Lucie Dymáčková

Anotace

Že i tak vážná témata jako je válka nebo holokaust patří do literatury pro děti, dokazuje množství kvalitních knih, které na toto téma bylo napsáno. Tento článek vznikl při příležitosti 70. výročí konce druhé světové války za účelem nabídnout přehled těchto knih všem zájemcům, a především těm, kteří s knihami nějakým způsobem budou pracovat v rámci programů pro děti. Článek zmiňuje většinu titulů, které se zásadním způsobem zapsaly ve světě literatury pro děti a mládež, a zároveň představuje tituly nové.

Klíčová slova

literatura pro děti a mládež – příběhy s dětským hrdinou – válečné příběhy – deníky – biografie – literatura faktu

„Jak moc jsi statečná, holčičko moje?“ zeptal se nečekaně.
Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď.
„Moc ne,“ přiznala se s pohledem upřeným na podlahu stodoly…[1]

Není to tak dávno, kdy svoboda byla jen zbožným přáním, zato strach, násilí a strádání každodenní realitou. Letos slavíme 70. let od konce druhé světové války. Mnozí by možná raději zapomněli. Přesto existuje a stále vzniká mnoho aktivit, které si kladou za cíl právě připomínat, osvětlovat a vyučovat i o těchto temných stránkách lidských dějin – a cílí především na mladou generaci. Také my se v knihovnách připojujeme k těmto organizacím – pěknou ukázkou toho byla např. soutěžní přehlídka OKnA 2015, v rámci níž knihovníci z celé České republiky realizovali přímo před očima poroty a diváků programy pro žáky II. stupně ZŠ na téma 1. a 2. světová válka v literatuře pro děti a mládež. Chtěla bych v tomto článku nabídnout jakýsi přehled knih, které by vám mohly být užitečné právě při tvorbě programů pro děti či mládež na téma války. Drtivá většina uvedených knih se bude týkat druhé světové války, protože tento válečný konflikt je v knihách pro děti a mládež jednoznačně nejvíce zastoupený.

Pro lepší přehlednost jsem knihy rozdělila do dvou skupin: za prvé knihy biografické nebo autobiografické – tedy válečné deníky, osobní vzpomínky, případně rekonstrukce konkrétních lidských osudů na základě nalezených dokumentů, a za druhé fiktivní příběhy.

Začala bych knihami z té první skupiny a ráda bych je uvedla naprostou „klasikou“, kterou všichni znáte, takže není třeba se o ní příliš rozepisovat. Deník Anny Frankové je jedna nejznámějších a zároveň možná nejsilnějších výpovědí o holocaustu – autentické deníkové záznamy mladé židovské dívky, která se i se svou rodinou skrývala v zadním traktu firmy svého otce v Amsterdamu, patří v mnoha případech do povinné/doporučené četby žáků či studentů. Její příběh se stal inspirací pro filmy, divadlo či komiks a v domě, kde se skrývali, je dnes zřízeno muzeum.

Pojícím prvkem pro následující knihy je židovské ghetto Terezín. Umělecká tvorba byla jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s krutými osudy a nelidskými podmínkami panujícími za hradbami tohoto vězení. Některé děti si psaly deníky, jiné tvořily básně, vznikaly divadelní hry či časopisy. Největší hodnota a síla těchto literárních děl spočívá v jejich jedinečnosti a autentičnosti – představují nám ne literární postavy, ale skutečné lidi – děti – z masa a kostí, které tam opravdu byly a dennodenně prožívaly tu smutnou realitu života v ghettu – hlad, zimu, špínu, nemoci, smrt... Mnohé z nich se konce války nedožily. Jedním z bohatých zdrojů uměleckých projevů terezínských dětí byl časopis Vedem , který tajně vydávali chlapci ve věku 13–16 let z bloku L 417 v letech 1942–1944 pod vedením neobyčejně nadaného Petra Ginze. Výběr textů a kreseb z tohoto časopisu vyšel v roce 1995 v knize s názvem Je mojí vlastí hradba ghett? a dnes má dokonce své vlastní stránky^[2]. Petr kromě mnoha jiných textů a kreseb napsal a ilustroval také román inspirovaný knihami svého oblíbence J. Verna s názvem Návštěva z pravěku . Na rozvíjení svého talentu však měl jen málo času, zemřel v pouhých šestnácti letech v Osvětimi. Ještě před transportem ale stihl předat své sestře Haně deník, který si vedl před odjezdem do Terezína – jedná se o každodenní stručné zápisy o životě v okupované Praze, občas doplněné kresbou nebo básní. Eva – dnes Chava Pressburger – se pak zasadila o jeho vydání, a tak si Deník mého bratra můžeme přečíst i my dnes. Součástí knihy je obrazová příloha obsahující rodinné fotografie a fotografie Petrových rukopisů či kreseb. Petr Ginz má dnes své vlastní internetové stránky^[3] a minulý rok byla vydaná jeho biografie s názvem Princ se žlutou hvězdou . Kromě toho se s ním můžeme setkat také v knize Veroniky Válkové Terezínské ghetto: tajemný vlak do neznáma , ale o té až později.

Do týmu redaktorů časopisu Vedem patřil mimo jiné také Jiří Brady, bratr Hanky Brady, známé díky projektu Hanin kufřík. Tento projekt se zrodil překvapivě až v dalekém Japonsku, kdy se ředitelka jednoho tokijského muzea rozhodla přiblížit mladým Japoncům historii holokaustu. Díky její iniciativě se pak do Japonska dostal kufřík se jménem Hana Brady a začalo pátrání po osudech této dívky. O celém projektu – průběhu pátrání a jeho výsledcích pak napsala americká producentka Karen Levine knihu s názvem Hanin kufřík: příběh dívky, která se nevrátila . Na projektu se podílel také Jiří Brady, který na rozdíl od své sestry válku přežil a nyní žije v americkém Torontu. Kniha byla prozatím přeložena do 36 jazyků a vydána ve 47 zemích, byl podle ní natočen dokumentární film a má také své internetové stránky^[4]. Dalším unikátním projektem je kniha Umlčené hlasy , v níž Zlata Filipovič a Melanie Challenger uspořádaly deníky dětí ze všech koutů světa, dětí, kterým nebylo dopřáno prožít normální dětství, protože jim do života vstoupila válka. Najdeme zde deníky nejen z druhé světové války, ale i různých jiných válečných konfliktů, ať už občanských nebo světových.

Knihy popsané výše patří mezi historické prameny, a tak i jejich hodnota je spíše historická než umělecká. Následující dva tituly už mají svým zpracováním blíže k beletrii.

První z nich je kniha s názvem O chlapci, který se nestal číslem . Text napsal spisovatel Ivan Klíma na základě obrázků pražského výtvarníka, grafika a karikaturisty Bedřicha Fritty, který byl v Terezíně se svou ženou a synem Tomášem. Malý Tomáš v podstatě nepoznal svět mimo Terezín – nikdy neviděl les nebo psa, neochutnal čokoládu nebo pomeranč, nevěděl, co je auto nebo kdo je detektiv. A tak se mu otec rozhodl toto všechno zprostředkovat právě pomocí obrázků, které pak věnoval Tomášovi v podobě knížky ke třetím narozeninám. Nakonec to bylo to jediné, co Tomášovi po rodičích zůstalo, ani jeden z nich válku nepřežil. Asi těžko by se pak našel někdo povolanější, kdo by obrázkovou knížku mohl doplnit textem, než právě Ivan Klíma, který byl v Terezíně ve stejnou dobu jako Frittovi. Text určený mladším dětem se podobá pohádkovému vyprávění, ale vypovídá o zcela nepohádkové době...

Vzpomínky na terezínské ghetto sepsala také Annika Tetzner, v současné době spisovatelka a malířka žijící v Izraeli. Její kniha s názvem Červená stuha obsahuje tři příběhy, představující terezínské ghetto očima malé holčičky – první je o tajné oslavě svátku Pesach, kdy malá „Bubele“ (tak jí tam říkali a znamená to něco jako naše „beruška“) dostala červenou stuhu do vlasů a dřevěného panáčka pana Maximuse, druhý o tom, co se svým novým kamarádem panem Maximusem prožila a jaké velké tajemství jí prozradil, a třetí s názvem Tři stateční bojovníci vypráví, jak musela „Bubele“ překonat strach, když měla nosit polévku do domu, kam odnášeli mrtvé, a jak tam potkala hrozného draka, který se ale vzápětí proměnil v malého vystrašeného dráčka. Jedná se o prosté vyprávění s občasnými fantazijními prvky určené mladším dětem.

V úvodu části o fiktivních příbězích bych opět ráda zmínila něco z „klasiky“. Říkali mi Leni Zdeňky Bezděkové patří podobně jako Deník Anny Frankové do povinné/doporučené četby žáků či studentů. Je to novela o holčičce Leni, která vyrůstá v poválečném Německu se svou chladnou matkou a zlým bratrem a nakonec zjistí, že ve skutečnosti pochází z Československa a do Německa byla ve třech letech odvlečena na převychování. Alenka, jak zní její pravé jméno, se nakonec vydává hledat své kořeny do Československa a setkává se se svou pravou maminkou. O přátelstvích, kterým jejich okolí nepřeje, vypráví následující dvě knihy – Zakázané holky Hany Bořkovcové a Můj zcela nevhodný kamarád Vladimíra Přibského. V prvním případě se jedná o přátelství mezi židovskou a nežidovskou dívkou v době perzekuce Židů a v případě druhém o přátelství českého a německého chlapce. Obě knihy mají zcela zaslouženě své místo v klasice dětské literatury.

Za posledních cca 7 let vyšlo několik velmi pozoruhodných knih pro děti a mládež týkající se druhé světové války. Mezi ty novější patří knihy polsko-izraelského spisovatele Uriho Orleva, který sám holokaustem prošel. Orlev za svou tvorbu získal Cenu Hanse Christiana Andersena (1996) a do dnešní doby vydal více než třicet knih pro děti a mládež. První knihou s touto tematikou, která u nás vyšla, je Ostrov v Ptačí ulici . Děj románu se odehrává ve varšavském ghettu a hlavním hrdinou je dvanáctiletý židovský chlapec Alex, který se schovává ve vybombardovaném domě v Ptačí ulici a čeká, až se pro něj tatínek vrátí. Neustále v ohrožení života, obzvláště při nebezpečných výpravách za potravou, přežívá z hodiny na hodinu, ze dne na den, měsíc za měsícem a přitom se mění z dítěte odkázaného na pomoc druhých v chlapce, který se dokáže postarat nejen o sebe... Další Orlevova kniha Běž, chlapče, běž je podobná – děj nás na začátku zavede do varšavského ghetta, kde se seznámíme s osmiletým Srulikem, kterému se poté, co ztratí rodiče, podaří z ghetta utéct. Na rozdíl od Alexe se neskrývá na jednom místě, ale doslova jako štvaná zvěř utíká z místa na místo, aby unikl německému gestapu i vypočítavým Polákům, kteří by za židovského chlapce rádi shrábli odměnu. Na své cestě potkává mnoho různých lidí, zlých i těch dobrých, díky kterým se mu nakonec podaří přežít. Příběh plný situací, z nichž mrazí, je inspirován skutečností a stal se i předlohou pro film (2013).

Stejné prvky jako Orlevovy knihy – skrývání se v lese (Běž, chlapče, běž) a čekání na rodiče (Ostrov v Ptačí ulici) obsahuje také jedna z nejnovějších knih s tematikou druhé světové války, a to O holčičce z jiného světa od Aharona Appelfelda. Jedná se o příběh dvou devítiletých židovských chlapců, kteří se několik měsíců skrývají v lese a čekají, až si pro ně přijdou jejich maminky. Jsou velmi vynalézaví a šikovní, ale zimu by bez pomoci holčičky Míny, která jim nosí jídlo, pravděpodobně nepřežili. Jakou cenu za to ale malá Mína platí? To se dozvíme až na konci, kdy se bojuje o její život – a to už se kluci mohou těšit z opětovného setkání se svými maminkami. Oproti Orlevovým knihám, které mají velmi rychlé tempo a jedna událost střídá druhou (především Běž, chlapče, běž), je však „Holčička“ mnohem více statická. I v ní se kluci dostávají do nebezpečí a prožívají situace plné napětí, Appelfeld se však více zabývá jejich pocity. Adam a Tomáš spolu často diskutují (Orlevovi hrdinové většinou nemají s kým diskutovat a nemají na to ani čas) – o tom, co cítí, jak vidí sami sebe i svět okolo, co vnímají v životě jako nejdůležitější, o tom, jestli existuje Bůh... Říká se, že pod vlivem takovýchto událostí děti velmi brzy dospějí a Adam s Tomášem se skutečně baví jako malí dospělí, což však pravděpodobně příliš nezaujme původní cílovou skupinu (podle poznámky v tiráži je kniha vhodná pro děti od osmi let). Jinak kniha není příliš obsáhlá a je napsána poměrně jednoduchým jazykem. Autor pochází z Ukrajiny, kde za druhé světové války prošel koncentračním táborem a přišel o oba rodiče. Po válce emigroval do Izraele a stal se známým spisovatelem.

Když v roce 2009 vyšla v nakladatelství Mladá fronta útlá knížečka s názvem Hitlerova dcera od australské spisovatelky Jackie French, okamžitě vzbudila velký zájem. Je obdivuhodné, jak se na tak malém prostoru autorce podařilo rozvinout zajímavý a originální příběh s nečekaným rozuzlením. Děj knihy se odehrává v současné Austrálii a začíná jednoduchou hrou party dětí při nudném čekání na školní autobus – vymýšlení příběhů. Jednoho dne však Anna začne vyprávět příběh, který se od ostatních nesmyslných historek vymýšlených spíše pro legraci, podivně liší. Je to příběh o Heidi, utajované dceři německého diktátora Adolfa Hitlera a v Markovi vzbuzuje podivné stísněné pocity a mnoho otázek – mohl vůbec takový člověk jako Hitler mít někoho rád? Jsou děti zlých lidí automaticky zlé? Jak by se zachoval on, kdyby věděl, že jeho rodiče dělají něco špatného? A jak vůbec poznáme, co je správné? Mark tyto otázky míří na rodiče nebo učitele, ve skutečnosti jsou to ale otázky pro každého z nás. Malou lekci z filozofie a trochu jiný pohled na historické osobnosti a události – to nabízí Hitlerova dcera.

Další příběh se současným hrdinou nabízí česká historička a autorka knih nejen pro děti Veronika Válková v knize Terezínské ghetto: tajemný vlak do neznáma . Dvanáctiletá hrdinka Bára, která žije v současné Praze, se díky kouzelnému historickému atlasu ocitne přímo uprostřed Terezínského ghetta v roce 1944. Přestože se s kouzelným atlasem podívala už do starověkého Egypta, do doby Karla IV., mezi Husity nebo Vikingy, „dobrodružství“ z období druhé světové války je pro ni pravděpodobně zážitkem nejděsivějším. Na vlastní kůži zažívá zoufalství z hladu, všudypřítomné špíny a nemocí, bezmoc, kdy pro nemocného kamaráda nejsou léky, strach z krutého jednání německých gestapáků, kteří se k Židům chovají hůř než ke zvířatům... To vše je pro dívku ze současnosti, navíc pocházející z poměrně dobře zajištěné rodiny, obrovský šok. V Terezíně se seznamuje s již zmíněným Petrem Ginzem a dalšími skutečnými postavami a prožívá s nimi poslední chvíle před transportem „na východ“, kde většina z nich umírá. Sama unikne jen o vlásek. Kniha se velmi dobře čte, a to díky současnému jazyku a velmi sympatické hrdince, která více působí jako „kámoška“ odvedle než jako románová hrdinka – Bára potřebuje na záchod (obvykle v těch nejméně vhodných chvílích), teče jí nudle, brečí, má strach, je prostořeká a také protivná, když se nudí. Má ale dobré srdce, a když o něco jde, je statečná a ochotná pro kamaráda v nouzi udělat první poslední. Zážitek z Terezína zcela změní její žebříček hodnot – začne si vážit „běžných“ věcí jako je jídlo, sprcha nebo postel a uvědomí si, že mnoho z věcí, kterým přikládáme takovou důležitost, jsou vlastně naprosté malichernosti.

Zato typickou postavou z románu je třináctiletá Sophie v knize Sophiina tajná válka , která je koncipovaná jako deník. Děj se odehrává v Normandii v červnu až červenci roku 1939. Sophie spolu s celou Francií s obavami sleduje postup německých vojsk a vzápětí dramatické události u Dunkerque a bitvu u Saint-Valery-en-Caux. Protože nedokáže jen sedět s rukama v klíně, vstoupí do odboje, kde dělá spojku – jezdí z místa na místo a předává důležité vzkazy. Mezitím se ještě stihne zamilovat do skotského vojáka Anguse Browna. Sophie je hrdinka, jak má být – sice přiznává strach, ale neohroženě se mu postaví. Bude bojovat za svobodu Francie až do konce! Kniha nepatří mezi náročné čtení – dějová linka je předvídatelná, text jednoduchý, postavy šablonovité a převažuje černobílé vidění věcí – navíc se jedná o knihu velmi tenkou. Může být ale dobrým zpestřením hodin dějepisu, kromě příběhu najdeme na konci „historickou poznámku“, časovou osu důležitých událostí druhé světové války a několik historických fotografií. V edici Můj příběh vyšla také kniha z první světové války s názvem Zákopy , tentokrát s chlapeckým hrdinou. Podobný chvályhodný záměr, a to přiblížit některá období historie i dětem, které nemají ke čtení příliš vřelý vztah, má také Terry Deary ve své sérii Děsivé dějiny: krvavý román . Snaží se za každou cenu zaujmout a dělá to prostřednictvím senzačních příběhů, drastických vtipů a nechutných detailů. Temný příběh , kniha z této série, jejíž děj se odehrává za druhé světové války, není výjimkou.

Z řady ostatních knih týkajících se druhé světové války vybočuje kniha anglického spisovatele Johna Boyna Chlapec v pruhovaném pyžamu . Stejně jako Hitlerova dcera je tato kniha hodnotná především tím, že nabízí jiný úhel pohledu. Mají toho společného ale ještě více. Hlavní hrdina pochází opět z řad nepřítele – je dítětem vysokého německého pohlavára, jednoho z hlavních organizátorů „konečného řešení“ – stejně jako Heidi je tedy devítiletý Bruno přímo v centru dění, a přitom paradoxně vůbec nic netuší. Přes plot koncentračního tábora se seznamuje se Šmuelem, stejně starým „chlapcem v pruhovaném pyžamu“, začne ho navštěvovat, nosí mu jídlo, hrají si spolu a povídají. Dva světy, dva kluci, kteří se potkávají uprostřed, jeden z nich má všechno, druhý o všechno přišel. Odzbrojující dětská naivita a přátelství nezatížené předsudky a rasismem zde stojí v ostrém kontrastu se vším tím válečným běsněním dospělých, které si i zde vybere svou oběť. Překvapivý konec pak už jen završuje silný emoční zážitek z četby, na kterou, věřím, čtenář jen tak nezapomene...

Předposlední kniha, kterou zde zmíním, je zároveň tou nejnovější (u nás v originále vyšla už v roce 1989). Známá a oceňovaná americká autorka Lois Lowry zaujala české čtenáře už před nějakou dobou dystopickým románem Dárce. Nyní u nás vyšla její druhá kniha – Spočítej hvězdy . Dojemný příběh s dívčími hrdinkami se tentokrát odehrává v průběhu německé okupace Dánska. Annemarie a Ellen si už na vojáky v ulicích zvykly, a kromě toho, že v obchodech už není takový výběr jako dříve, si válečný stav příliš neuvědomují – prožívají normální dětství se všemi jeho radostmi a starostmi. Situace se však náhle změní, když nacisté začnou s pronásledováním Židů. Ellen totiž je Židovka. Ona i její rodiče najednou potřebují naléhavou pomoc... Kdo jiný by ji měl poskytnout než nejbližší přátelé? A tak se rodiče Annemarie pouští do riskantní záchranné akce. Spočítej hvězdy je velmi dobře napsaná kniha, která nezapře zkušeného autora. Napínavý, čtivý příběh, který má zcela nepochybně své místo ve zlatém fondu dětské literatury, předkládá čtenářům kromě emočně silného zážitku také i zajímavé informace – např. že dánští rybáři používali speciální napuštěné kapesníčky, díky nimž němečtí psi přišli o čich, a tak nemohli vystopovat ukryté židovské uprchlíky.

A úplně na závěr – jako takovou „třešničku na dortu“ – jsem si nechala Dítě s hvězdičkou , jedná se totiž o komiks. Francouzi opět dokázali, že komiks má co říci i v případě vážných, ba přímo tragických, oblastí života člověka. Na tomto se podíleli hned tři francouzští umělci – za scénář je odpovědný Loїc Dauvillier a za výtvarné zpracování Marc Lizano a Greg Salsedo. Děj je následující: malá Elsa se v noci probudí a v obývacím pokoji narazí na svou babičku, která se jí zdá mimořádně smutná. Udolána zvídavými dětskými otázkami si babička Duňa vezme vnučku na klín a vypráví jí příběh, který zatím neměla sílu říct ani vlastnímu synovi. Vypráví o tom, jak byla malá holka, když se začalo s pronásledováním Židů, jak jí odvedli rodiče a ona zůstala úplně sama v nepřátelském světě. Měla jediné štěstí, že se jí ujali hodní sousedé a odvezli ji do bezpečí – na farmu paní Germaine, kde se dočkala konce války. Příběh je tvořen čitelnými obrázky, svým pojetím blízkými dětem (např. u postav velké hlavy oproti tělu, což působí roztomile). Barvy jsou ale spíše tmavé nebo tlumené – žádné jásavé odstíny, které bychom jinak našli v dětských komiksech. Celkově však kniha nevyznívá depresivně – autorům se podařilo podat příběh citlivě, bez zbytečného patosu a s mile dojemným závěrem.

Kdybych měla vystihnout nějaký společný prvek všech těchto knih, tak je to důraz na pozitivní lidské hodnoty – tím více, čím byly v období války narušovány a vystavovány tvrdým zkouškám. Děti v těchto příbězích prožívají chvíle, kdy jsou nuceny sáhnout si na dno svých možností. Prožívají chvíle plné strachu a bolesti, nejistoty, hladu a zimy. A právě v tomto zmatku se jako jediná jistota vynořuje rodina – důvěra v rodiče, opora v jejich moudrých slovech, vzpomínky na ně, naděje, že se jednou opět všichni setkají – právě to dodává dětem sílu, díky níž se jim podaří přežít. Další velkou hodnotou je přátelství – ochota druhému pomoci, i když mi za to hrozí nebezpečí, obětování se pro druhého, statečnost a čestnost. Můžeme současným dětem o těchto hodnotách vyprávět. Dokud to ale samy neprožijí, budou to jen prázdná slova, která brzy zapomenou. A právě knihy a jejich příběhy jim umožňují to prožít. Staňme se tedy zprostředkovateli těchto prožitků, průvodci ve světě příběhů, které mají moc měnit lidské životy. Ať se vám v tom daří.

Zdroje

APPELFELD, Aharon. O holčičce z jiného světa. 1. vyd. V Praze: Albatros, 2014, 111 s. ISBN 978-80-00-03665-6.

ATKINS, Jill. Sophiina tajná válka: [deník dívky z druhé světové války (1939-1940)]. 1. vyd. V Praze: Egmont, 2011, 124 s. Můj příběh. ISBN 978-80-252-1924-9.

BEZDĚKOVÁ, Zdeňka. Říkali mi Leni. 7. vyd. v Albatrosu. V Praze: Albatros, 2012, 150 s. ISBN 978-800-0030-555.

BOŘKOVCOVÁ, Hana. Zakázané holky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1995.

BOYNE, John. Chlapec v pruhovaném pyžamu. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2008, 167 s. ISBN 978-807-3812-652.

DAUVILLIER, Loïc. Dítě s hvězdičkou. 1. vyd. V Praze: Albatros, 2012, 78 s. ISBN 978-80-00-03038-8.

DEARY, Terry. Temný příběh. 1. vyd. V Praze: Egmont, 2010, 135 s. Děsivé dějiny - krvavý román. ISBN 978-80-252-1446-6.

FRANK, Anne. Deník Anny Frankové. Praha: Lidové noviny, 1992, 232 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-710-6048-8.

FRENCH, Jackie. Hitlerova dcera. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2009, 117 s. ISBN 978-80-204-1899-9.

FRITTA, Bedřich a Ivan KLÍMA. O chlapci, který se nestal číslem. V tomto souboru 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 1998, 56 p. ISBN 80-856-0820-0.

GINZ, Petr. Návštěva z pravěku: román s ilustracemi Petra Ginze. Vyd. 1. V Praze: Nakladatelství Franze Kafky, 2007, 155 s. ISBN 978-808-6911-144.

JACOBSON, Sidney. Anne Franková: komiksový životopis. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2013, 154 s. ISBN 978-80-7432-289-1.

KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút, Kurt Jiří KOTOUČ a Zdeněk ORNEST. Je mojí vlastí hradba ghett?: básně, próza a kresby terezínských dětí. Praha: Aventinum, 1995, 207 p. ISBN 80-715-1528-0.

LEVINE, Karen. Hanin kufřík: příběh dívky, která se nevrátila. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-717-8796-5.

LOWRY, Lois. Spočítej hvězdy. Vyd. 1. Praha: Argo, 2015, 125 s. ISBN 978-80-257-1361-7.

ORLEV, Uri. Běž, chlapče, běž. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Práh, 2014, 179 s., [4] s. ISBN 978-807-2525-379.

ORLEV, Uri. Ostrov v Ptačí ulici. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Práh, 2013, 179 s. ISBN 978-807-2524-334.

Pressburger, Chava. Deník mého bratra: zápisky Petra Ginze z let 1941-1942. Vyd. 1. Praha: Trigon, 2004. ISBN 80-86159-54-X  

PŘIBSKÝ, Vladimír. Můj zcela nevhodný kamarád. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980.

Poznámky

 

Vytisknout stránku          Tweet