.jpg)
Vybrala: Helena Hubatková Selucká
Modrý ptáček
Nazítří šel dědeček pro Viktorku do školky. Maminka i tatínek měli něco v práci, a tak se dědeček nabídl, že se o vnučku postará. Byl ve školce přesně ve tři, děti byly na hřišti a hrály si s autíčky, na pískovišti a v barevném domečku. Dědeček dorazil jako první, ale když viděl, jak je Viktorka zabraná do hry, jen úklonou hlavy pozdravil paní učitelku, aby věděla, že je tady, a pak si sedl na lavičku a čekal, až si Viktorka ještě pohraje. Věděl, že hra je nejdůležitější činnost pro každé dítě, při té se učí napodobovat dospělé, cvičí si fantazii, obratnost, trpělivost, soutěživost, ale i ohleduplnost. Po nějaké době Viktorka sama přiběhla a už z dálky volala: "Dědečku, ahoj, to jsi hodný, že jsi mě nechal ještě si hrát. Už se obleču a jdu.“ Dědeček se nabídl, že jí s oblékáním pomůže. „Ne, já to umím sama,“nedala se Viktorka. Jen nad botičkami se zamyslela. „Která je kterou nohu?“ Dědeček položil obě boty vedle sebe a ukázal na špičky: „Podívej se, takhle spolu nemluví, vidíš? Špičky mají od sebe, jako by měly hlavičky odvrácené každá na jinou stranu. A teď je vyměníme tak, aby si spolu povídaly. Špičky míří k sobě, jako by měly hlavičky u sebe a něco si šeptaly, tak to je správně, botičky spolu mají mluvit, jako lidi.“ Viktorka si ještě několikrát přesunula botičky tak, že spolu mluvily a nemluvily, aby si to dobře zapamatovala. Aha, to je přece snadné. Vzala dědečka za ruku a vyšly na hřiště.
...
ŠPAČEK, Ladislav: Dědečku, ještě vyprávěj: Etiketa a etika pro předškoláky 
. Praha: Mlada fronta, 2015. ISBN 978-80-204-3467-4. Nestr.
.png){kind=logo}
