.jpg)
Vybrala: Helena Hubatková Selucká
V podvečer, na docela jiném místě, prosvištěl kolem Emanovy boudy vzduchem dost tvrdý pantofel a praštil psa rovnou do čenichu. Eman si kýchl. Trochu ho to bolelo, a tak na malou chvilku přestal zpívat měsíci, i když mu to zrovna moc pěkně šlo.
Tuhle píseň vlčí – uáuáíí
nikdo neumlčí – uáuáíí.
Zpívám luně... aúú...
Když ztichl, uslyšel hluboký hlas: „Poslyš, pse, děkuji zdvořile za tvůj chvalozpěv, ale právě je potřeba, abys posloužil jinde. Pojď za mnou, posvítím ti.“
Netrvalo ani dvě hodiny a měsíc dovedl Emana až do lesa pod Královicemi.
Tam seděl na jedné mýtině Vlastík na bobku, pod smrkovým houštím, a už se malinko bál. V jedné ruce držel baterku a ve druhé kšiltovku... Odpoledne, když si stavěli s kluky domečky z mechu, si čepici sundal, aby do ní uložil pár nasbíraných hub, ale pak ji v mechu zapomněl. Později si na ni vzpomněl u ohýnku – a dostal strach, že ho maminka bude zase hubovat. Tak se vyplížil po točitých schodech dolů do podhradí a vydal se zpátky na mýtinu – hledat ztracenou čepici.
Z nalezené čepice měl Vlastík zprvu náramnou radost. Ale potom se rozhlédl kolem dokola. Les najednou vypadal méně přívětivě – a hrad jakbysmet. Král s královnou tančili v mracích vznešený valčík a měsíc otevřel jejich dosud zavřené oči. Hlavně ať se nekouknou na mě, myslel si Vlastík, ještě by si sem pro mě přišli...
Raději zavřel oči a přikryl si je dlaněmi. Protože to byl ale docela zvědavý kluk, přece jen to nevydržel a po chvilce nepatrně roztáhl prsty. A hned to uviděl, škvírkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem – král s královnou hleděli přímo na něj a... zdálo se, že tanec už je přestal bavit a že sestupují opatrně, krůček po krůčku po schodech dolů z hradu.
Vlastík přemýšlel, jestli se má vydat úprkem zpátky lesem nebo zda se má raději rozbrečet, když vtom přímo vedle něj zaštěkal Eman...
Nastala tma, protože měsíc se schoval za mrak – a tak to, co se dělo dál, ví přesně jen on. Jisté je, že když měsíc opět vyšel, tančili už zase král s královnou podél cimbuří. Možná je zahnalo zpátky Emanovo štěkání nebo se v lese potmě báli. Anebo, a to je také docela klidně možné, se zakletí tanečníci Vlastíkovi jen zdáli, protože když jste v noci sami v lese, kdejaký stín a vůbec všechno kolem se vám najednou může jevit trochu jinak.
S Emanem po boku se Vlastík už nebál a okamžitě se mu vrhnul kolem krku. Obtočil ho jak popínavý břečťan a brzy usnul. V Emanových hustých chlupech se mu spalo jak pod měkkou teplou peřinou.
Pan učitel mezitím bloumal po lese. Představoval si, jak vyděšený Vlastík někde bloudí. Nahánělo mu hrůzu, že třeba spadl do jezírka a utopil se, nebo že je mu strašlivá zima, krčí se pod větvemi a třese se v horečkách. Když po dlouhé době celý utrmácený a zmožený žáka Vlastíka konečně našel, ten už tvrdě spal v Emanově náruči. Ale Eman nespal, a protože pana učitele dobře neznal, vrčel na něj.
„Tak, a co teď?“ řekl si pan učitel. „Když kluka vezmu do náruče, tak mě to jeho strašlivé psisko zakousne. Ale když odejdu, nebudu vědět, co s ním je. Raději tady zůstanu, Vlastík je v teple a nic mu nehrozí. To bude teda noc...,“ vzdychl si, ale ve skutečnosti mu srce bubnovalo radostí, protože se Vlastíkovi nic nestalo.
KŘESŤANOVÁ, Lucie. Pohádky o psech a měsíci. Vyd. 1. Praha: Brána, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7243-722-1. S. 69-71.
.png){kind=logo}
