.jpg)
Vybrala: Helena Hubatková Selucká
O dvou vodnících, lucerně a kouzelné lípě (A. Jirásek: Lucerna)
Na jedno panství v krásném koutu naší země se přijížděla podívat jeho nová majitelka, mladá paní kněžna. Doposud spravoval zámek, okolní pole a lesy pan vrchní, jak se tehdy říkávalo, byl zlý na poddané a sám si užíval přepychu a bohatství. Nové paní se chtěl co nejvíce zalíbit, a tak připravoval velké slavnostní přivítání. Pozval si všechny rychtáře a nařídil jim: „Paní kněžnu přijedete přivítat n koních ozdobených fábory a vaše dcery, jako družičky, budou mávat kyticemi!“ Hlavní uvítací proslov si připravoval pan vrchní sám, ale za poddané chtěl, aby pozdravil novou paní mlynář Libor. S tímhle rozkazem poslal do mlýna svého drába. Ten se statného a nebojácného mlynáře i trochu bál, ale co měl dělat? Přeuctivě ho pozdravil a řekl jenom, že vyřizuje vzkaz od pana vrchního. „Máš uvítat paní kněžnu a tvoje Hanička bude první družičkou, která jí předá kytici!“ Hanička byla schovanka mlynáře a jeho babičky. Žila ve mlýně odmalička. Kdysi ji jako novorozeně našel mlynářům věrný pomocník Braha někde v příkopu u cesty, přinesl ji do mlýna a zachránil jí tak vlastně život.
Dráb ovšem s rozkazem pana vrchního nepochodil. Hrdý mlynář mu po drábovi vzkázal: „Na zámek nepůjdu a Hanička taky ne!“ Měl na to ostatně právo – už dávno byl mlýn a jeho majitel osvobozen od roboty a povinnosti sloužit panstvu. S jedinou výjimkou – kdykoli by majitelka panství chtěla, musel ji mlynář doprovodit do lesního zámečku a svítit na cestu lucernou.
A kde jsou ti vodníci? Přece v mlýnském náhonu. Přebýval tu mladý vodník Michal, u kterého se v ten čas zastavil cestou při hledání nějaké klidné, tiché tůně starý ubručený vodní Ivan. Svému druhovi se musel ale smát: „Jak jsi mladý, tak jsi hloupý!“ Michal totiž pořád na Haničku, která se mu moc líbila, líčil všelijaké pentličky a fáborky, lákal ji a vzdychal: „Haničko, sluníčko…“ Ta ale nosila za pasem snítku černobýlu, což je rostlina, která před vodníky chrání. Michal se také bál vstoupit na suchou zem, aby mu nevyschly šosy jeho zeleného kabátu, to by bylo zle. A navíc Haniččin ochránce Braha měl vždy po ruce provaz z lýčí, který na vodníky taky platí…
Tak tuhle divadelní hru bych chtěla vidět. Jenže ji v našem divadle zrovna nehrají. Však oni zase budou, tvrdil děda. A kdy? ptala jsem se. Až ji divadelní ŘEDITEL a pan DRAMATURG vyberou. Dramaturg je v divadle člověk, který má na starosti hledat nové i staré hry, které by se pro divadlo hodily. Když se rozhodnou, vyhledají ještě vhodného REŽISÉRA, který vybranou hru s jejich divadelním SOUBOREM připraví. Společně musí nejdříve najít správné OBSAZENÍ všech postav, tedy ROLÍ, těmi HERCI, kteří se na ně nejlépe hodí. A pak mohou začít ZKOUŠKY. Ty trvají dva nebo tři měsíce, aby herci celou hru dobře zvládli. A konečně přijde PREMIÉRA, tedy první představení před diváky. Další představení se nazývají REPRÍZY. Když se hra povede a divákům se líbí, je repríz hodně. A na některou se spolu vypravíme...
Tak dobře, řekla Eliška, ale teď bych chtěla slyšet nějakou divadelní pohádku, kde je hrad, princezna a třeba nějací rytíři. Jak si přejete, slečno, řekl děda a začal vyprávět pohádku...
Zacharník, František. České divadelní pohádky 
. Brno: CPress, 2013. 71 s. ISBN 978-80-264-0172-8. S. 7-8, 14.
.png){kind=logo}
