Vetřelci z Minecraftu

Hlavní stránka › Časopis IMPULSY › Čteme › Vetřelci z Minecraftu

Vybrala: Helena Hubatková Selucká

Jeskyně měla tři východy. Možná i víc, ale ty ostatní byly na horních římsách. Dole před jedním ještě ležely ohořelé zbytky kostí skeletona, kterého zničil Kouzelník (přestože Mirek nechápal jakou zbraní), takže zbývaly dva. Skeletonním tunelem jít nechtěl. Rozhodl se pro ten napravo. Zamával klukům za prosklenou stěnou a přitom zvedl ruku s mobilem, aby jim dal na vědomí, že bude na příjmu.
Vešel do tunelu, který byl tři bloky vysoký a dva široký. Byla v něm tma. Musel si svítit mobilem a doufal, že mu baterka vydrží déle, než dojde na konec. A zároveň se modlil, aby to nebyla slepá chodba. Zřejmě ale nebyla, protože po dvaceti krocích narazil na křižovatku. Rozhodl se odbočit doprava. A pak ho napadlo, jestli to není bludiště, z něhož se už nikdy nedostane. Jestli to zase není nějaká další Klečilova vychytávka. Už jim zničil jednoho skina, Kubu. A vše nasvědčovalo tomu, že v jeho verzi hry nelze skiny vracet zpátky. Nelze vracet hru, jakmile je jednou spuštěna.
Po dalších dvaceti krocích narazil na další křižovatku. Vidina bludiště se v jeho mysli znova přihlásila o slovo. Zahnul znova doprava, aby se nevzdálil příliš od prostoru, ze kterého vyšel. Možná vyleze dalším vchodem opět v té jeskyni s prosklenou stěnou. Taky ho napadlo, že kdyby tady narazil na spidera, tak nemá šanci. I když sem by se spider asi nevešel. Ale skeleton nebo creeper v pohodě. Polilo ho horko. Po dalších dvou minutách narazil na bloky uskákané po jednom nahoru, takže tvořily schodiště. Začal po něm stoupat. Po dvou pravoúhlých zatáčkách se objevilo slabé světlo. Super, takže to není bludiště. I když na druhou stranu, může to být bludiště, akorát že osvětlené.
Ale nebylo. Objevil se na římse, deset bloků nad zemí, ve veliké jeskyni. Ovšem byla to jiná než ta, ze které vyšel. Nahoře byla zastřešena obrovskou kupolí z netherbloků a dole bylo malé lávové jezero, které celý prostor docela dobře osvětlovalo. Rozhlédl se kolem. Nic živého neviděl. Vytáhl z kapsy mobil, aby zavolal klukům, když se nalevo, kus od něj, něco pohnulo.
Byly to vlasy Čarodějky. Nevšiml si jí, protože úplně splývala s pozadím, a teprve teď se začalo hranaté tělo vybarvovat do své skutečné podoby, tedy žlutočerné. A taky už neměla ten mobovský obličej, jelikož v krychli tvořící hlavu se objevily lidské oči a taky lidská ústa a noc. Lépe řečeno, spíše než lidská čarodějnická. Už nebyla úplně minecraftová. Změnila se, i když tělo pořád zůstávalo jako tělo moba. Nehybně stál a zíral na ni, stejně jako ona na něj, a jediné, co se v celé jeskyni pohybovalo, byly její vlasy, které ale pořád ještě byly tvořeny ohebnými čtverhrannými hranoly.
„Ahoj,“ řekl konečně Mirek.
„Ahoj,“ odpověděla Čarodějka.
Navolil Vojtovo číslo a stiskl Volat. Pak si přiložil mobil k uchu.
„Vidíte to taky?“ zeptal se, když se mu Vojta ozval.
„Jo, vidíme. Čarodějka. Ale je nějaká divná.“
„Jo, to teda je.“
Mirek si nechal mobil u ucha a oslovil moba před sebou:
„Hledám Kouzelníka. Musím s ním nutně mluvit.“
„To si jenom myslíš, že něco musíš,“ odpověděla Čarodějka.
„To si teda nemyslím. Podle jeho tvůrce jedině on může zastavit průšvih, který způsobil.“
„Rozmysli si svoje činy, než upadneš do bažiny,“ sdělil mu moc lidskými ústy.
„Mám je rozmyšlený. A nemám moc času se tady s tebou vykecávat.“
Čarodějka mlčela a jen výrůstky z její hlavy, imitující vlasy, se mírně pohybovaly. Potom řekla:
„Na magického Kouzelníka neplatí nůž ani dýka. Vládne mobům, vládne Zemi, zničíš ho jen věcmi třemi. A jelikož jsme zdejší vědma, řeknu ti věc číslo jedna.“
„Ty vole, co to mele?“ slyšel Mirek Vojtu v mobilu. „To je jak Tři vořísky pro Popelku. Nedělá si z nás srandu? Nespletla si náhodou hru? Nemá bejt někde úplně jinde?“
„Vy jste ji slyšeli?“ řekl Mirek do telefonu.
„Jo. Nám to tady běhá dole v rámečku textově, stejně jako to, co říkáš ty.“
„Aha... No ale minule mi přece poradila dobře. Ta cesta, co řekla, opravdu vedla k setkání s Kouzelníkem,“ řekl Mirek a otočil se zpět k Čarodějce. „Tak mi to řekni.“
„Chrám plný pavučin, vyžaduje rychlý čin. Je tam truhla, plná uhla. Mezi tím pak taky síra a chytrý na diamant zírá.“
„To jako že se teda mám hrabat v nějaký pitomý truhle s pitomým uhlím a najít tam diamant?“ zeptal se rozpačitě Mirek.
„Dotkneš-li se svojí drápou, hrotné síly tě rozsápou. Bez něj je však s tebou amen, musíš mít ten vzácný kámen.“
„Nepřipadá vám to ulítlý?“ zahlásil Mirek do mobilu.
„Připadá.“
Mirek se zadíval na Čarodějku.
„A jak to teda mám udělat?“
„Nevím, proč tak čumíš. Poraď si, jak umíš.“
Pak se její hranaté vlasy zavlnily a tělo začalo měnit barvu. Žlutočerné pruhy mizely a přecházely do barev bloků za ní, až s nimi úplně splývala, a nakonec nebyla vidět vůbec. Jako by se rozplynula. Mirek netušil, jestli se opravdu vypařila, nebo tam pořád stojí, akorát že ji nevidí.
„Jsem z toho jelen jenom já, nebo i vy?“
„Jsme jeleni všichni,“ řekl Vojta. „Ale podle toho, co říkala, prostě někde ve městě je třeba najít chrám, kterej asi bude sídlem pavouků, a v něm truhlu plnou uhlí, a když se v ní budeš dost dlouho hrabat, tak možná najdeš diamant. A bez něj je podle ní diskuze s Kouzelníkem zbytečná. A to ti ještě budou chybět další dvě věci, který ti teď neřekla.“
„Tak řekněte Milanovi, ať se tam nahoře podívá po tom chrámu. Ale ať tam neleze bez meče. Prostě mu to vysvětlete.“