Ničitel: Vzpoura Zoidů

Hlavní stránka › Časopis IMPULSY › Čteme › Ničitel: Vzpoura Zoidů

Vybrala: Helena Hubatková Selucká

1

Jmenuji se York. Je mi čtrnáct let – tedy aspoň podle výpočtů položivých. Roky v Biosféře moc neznamenají, koneckonců ani měsíce a dny. Tady se nestřídají dny a noci jako na Zemi.
Viděl jsem obrázky Země – planety, kterou jsme opustili před tisíci lety. Ukázali mi je položiví. Stromy, hory, řeky, západy slunce nad pouštěmi, východ měsíce nad oceány… Nic z toho tady v Biosféře není, jenom světlo z trupových lamp, které ozařují zákoutí a změť hadicového lesa kolem Základny.
Základna je domov. Můj domov. Jediný domov, jaký jsem kdy poznal – a jaký patrně kdy poznám. Zchátralý shluk technických budov a hangárů schovaných hluboko pod spletí a špínou hadicového lesa. Připouštím, že to tu páchne potem a žluklým tukem, a holosimulace taky za moc nestojí.
Ale je tu bezpečno. Zatím. Přinejmenším to tvrdí Bronx.
Bronx je vrchní technik Základny. Vyrábí a spravuje. Čočky skenerů, omračovací pulzéry, kyberimplantáty – ať si přejete cokoliv, Bronx to dokáže sestrojit ze součástek zoidů. Všechno, co je potřeba k tomu, abychom byli v bezpečí. Všech sto dvacet šest lidí. Nepočítám položivé, kteří nejsou úplně živí, i když nejsou ani přímo mrtví. Jsou to naši předkové z doby Startu, jejichž vědomí bylo staženo do myslokrypt.
Na Základně působí všechny možné profese a každý odvádí svůj díl práce. Zašívači, pěstitelé, strážní, záchranáři, čističi, kuchtechnici, nápojáři… a pak jsem tu já. Sběrač. Je nás poměrně málo, což není za daných okolností překvapivé. Lovíme zoidy v hadicovém lese, zabíjíme je, jak to jenom jde, a nosíme jejich součástky na Základnu Bronxovi.
Je to nebezpečná práce, ale někdo ji dělat musí. V hadicovém lese vás ani Bronx neuchrání před ohrožením.
Jenom se zeptejte mého nejlepšího přítele Deka. Známe se odnepaměti – už ze školkového centra. Oba jsme přišli o rodiče při posledním velkém útoku zoidů. Ne že by si na to kterýkoliv z nás vzpomínal. Tehdy jsme byli ještě nemluvňata.
Potom Bronx přestěhoval Základnu z turbínových úložišť do Kvadrantu 4. Tady, pod konvekčními jezery uprostřed hadicového lesa, jsme schovaní i před nejpokročilejšími zoidy.
Ne že by nás přestali hledat.
Chápejte, pro zoidy jsou lidé škůdci, podobně jako havěť, která zamořuje hadicové lesy. Snaží se nás z Biosféry vyhubit. Vyhladit. Možná jsme poslední, kdo zbyli. Možná někde žijí další. Nedá se to poznat, aniž bychom opustili hadicový les, a to nepřipadá v úvahu. A tak se schováváme – a bráníme se, jak jenom to jde.
Takhle to nechodilo odjakživa. Položiví nám vyprávějí o době Startu, kdy roboti sloužili lidem, opravovali Biosféru a starali se o naše potřeby. Pak se v nich ale něco změnilo. Položiví nám nedokážou říct co. Roboti se vzbouřili, stali se z nich zabijáčtí zoidi a převzali vládu nad Biosférou.
Teď mají navrch a my jsme jejich kořist.
„Naším úkolem je přežít,“ říká Bronx. „A abychom přežili, musíme sbírat jejich odpad.“